Nejčastější dotazy k našemu působení ve Středozemním moři 

Protože centrální část Středozemního moře je stále nejsmrtelnější migrační trasou. Za posledních deset let, od roku 2014 do roku 2024, ve vlnách Středomoří zmizelo téměř 30 000 lidí na útěku. Toto číslo vypovídá pouze o zdokumentovaných případech. Reálný počet úmrtí bude pravděpodobně mnohem vyšší. Není téměř nikdo, kdo by lidem v nouzi na moři mohl pomoci. Evropské státy upustily od evropských pátracích a záchranných operací a humanitární plavidla nevládních organizací v centrální části Středozemního moře jsou záměrně omezována a zadržována úřady. 

EU svou odpovědnost v podobě těchto operací tak přenáší na pobřežní stráže, které nejsou v gesci členských států. Na moři se řídíme humanitárními principy a mezinárodním námořním právem, je pro nás tudíž nepředstavitelné, že bychom v této situaci jen stáli a přihlíželi.  

Odsuzujeme trestnou činnost. Nikdy jsme nebyli ani nebudeme v kontaktu s pašeráky. Záchranné operace v centrálním Středomoří probíhají v souladu s mezinárodním námořním právem a ve spolupráci s příslušnými úřady: námořními koordinačními centry a evropskými pohraničními strážemi. V dubnu 2024 to potvrdil i soud: soudce v Trapani na Sicílii zastavil vyšetřování, které bylo vedené proti nám a dalším neziskovým organizacím, a vyvrátil také jakékoli podezření ze spolupráce s pašeráky.

Námořní právo jasně říká, že jakákoli loď, která ví o lidech v nouzi, „je povinna jednat a s největší rychlostí přispěchat na pomoc“. Záchrana lidí je tedy povinnost, nikoli kriminální čin. Poté, co jsou lidé mimo bezprostřední nebezpečí, musí být vyloděni na nejbližším bezpečném místě, které určují zmíněná koordinační centra.

Jedním z důvodů, proč pašerácký byznys vzkvétá, je nedostatek legálních a bezpečných alternativ pro lidi na útěku, kteří hledají bezpečí a lepší život v Evropě. Řešení situace je na evropských státech. My se jen a pouze snažíme zachraňovat životy lidí, kteří by pravděpodobně jinak utonuli. 

Veškeré záchranné akce se odehrávají v mezinárodních vodách v centrální části Středozemního moře mezi Libyí, Maltou a Itálií, kde se nalézá většina plavidel v nesnázi. Obvykle hlídkujeme v oblasti 24—40 námořních mil od libyjských břehů. První kontakt s lidmi na palubě člunu v nouzi je vizuální, až poté probíhá další komunikace. 

My sami nerozhodujeme, kam zachráněné odvezeme. Podle mezinárodního námořního práva končí záchranná operace v momentě, kdy jsou lidé dopraveni na nejbližší bezpečné místo. Zodpovědnost za nalezení takového místa má příslušný úřad koordinující pátrací a záchranné operace. Naše operace se odehrávají v mezinárodních vodách mezi Libyí, Itálií a Maltou. Nejbližším bezpečným místem pro vylodění zachráněných je tedy Itálie nebo Malta. 

Zachráněné musíme odvézt na bezpečné místo, kde jejich život není v ohrožení, kde mohou být naplněny jejich základní potřeby a odkud je možné dohodnout převoz zachráněných na další nebo konečné místo. Zároveň je potřeba zohlednit ochranu jejich základních práv v souladu s principem nenavracení zakotveným v Ženevských úmluvách. Jedná se o povinnost nenavracet lidi do místa, kde jim hrozí mučení a porušování základních lidských práv.

Do Libye není možné zachráněné odvézt, protože Libye není bezpečnou zemí pro vylodění migrantů, uprchlíků ani žadatelů o azyl, jak opakovaně říká Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR). Naši kolegové působící v Libyi jsou svědky utrpení lidí, kteří v zemi uvázli. Jejich osudy jsou děsivé, plné násilí, včetně toho sexuálního, mučení a vydírání. Mluví také o nucených pracích nebo nehumánních podmínkách v detenčních centrech, kde jsou svévolně zadržováni. Za žádných okolností tak nemohou být zachránění lidé do těchto podmínek vráceni.

Do Tuniska také nemůžeme zachráněné převézt, protože nenabízí záruky potřebné pro to, aby mohlo být označené za bezpečné místo. Lidé na útěku nejsou turisté, a tak nepotřebují krásné pláže, ale především stát s funkčním azylovým systémem, který dodržuje lidská práva. Toto však Tunisko nezaručuje.  

Bohužel v poslední době ze země přicházejí znepokojující zprávy: černí Afričané zde zažívají extrémní rasismus. Lidé kradou jejich věci, napadají je, plivou po nich, vyhazují je z bytů, unášejí a mučí je. Může za to mimo jiné projev tuniského prezidenta proti lidem prchajícím ze subsaharské Afriky, které z jejich původních domovů vyhnaly konflikty, chudoba nebo klimatická změna. 

Pokud by se však situace v obou zemích změnila, byly by schopné poskytnout potřebné výše uvedené záruky a my dostali od příslušných koordinačních center pokyn zachráněné na místě vylodit, učinili bychom tak. 

Lidé utíkají za bezpečím bez ohledu na to, zda na moři působí záchranné a pátrací lodě. Za prvních pět měsíců roku 2024 se o překonání centrálního Středomoří pokusilo téměř 19 000 lidí i přesto, že na moři bylo pouze málo aktérů, kteří by jim mohli pomoct v případě nouze. Záchranné operace nejsou příčinou této krize, ale způsobem, jak zachránit desetitisíce životů, protože jiný v tuto chvíli neexistuje. 

Data o původu lidí vydávajících se přes Středozemní moře sbírá například Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Důvody, kvůli kterým absolvují tuto smrtelnou cestu, jsou komplexní. Patří mezi ně násilí, vydírání, svévolné zadržování, ozbrojený konflikt, chudoba. Riskují své životy a někdy i životy svých dětí, protože nemají nebo nevidí jinou možnost. My se migrací nezabýváme. Jako zdravotnická organizace se řídíme lékařskou etikou a jsme přesvědčeni, že každý člověk v nouzi si zaslouží pomoc. O poskytnutí zdravotní péče nemůže rozhodovat původ, pohlaví, politické přesvědčení či víra. 

Migrace je globální jev, který nikdo z nás nemůže zastavit. I když se jmenujeme Lékaři bez hranic, neříkáme, že by Evropa měla být „bez hranic“. Nebojujeme za neomezený pohyb osob nebo zrušení hraničních kontrol. Bojujeme za životy lidí. Nikdo by na cestě za bezpečím a lepším životem neměl umřít.

O tom, kdo z nich zůstane v Evropě, nerozhodujeme my, ale příslušné úřady. V roce 2024 bylo po celém světě více než 130 milionů lidí na útěku, většina z nich v zemích mimo Evropu. Počet uprchlíků a migrantů přicházejících do Evropy ve skutečnosti představuje jen zlomek vysídlených osob na celém světě. 

Působíme ve zhruba 70 zemích světa, kde poskytujeme život zachraňující lékařskou péči a humanitární pomoc. Jsme přítomni v krizích, ze kterých lidé prchají; působíme podél migračních cest a v zemích, kam přicházejí. Lidé, kteří se snaží dostat přes Středozemní moře, jsou součástí stejných populací, které ošetřujeme v našich projektech v subsaharské Africe, na Blízkém východě a v Asii. 

Pátrací a záchranné operace nejsou dlouhodobé řešení: jedná se o krizové opatření. Jsme zdravotnická humanitární organizace, není naší rolí vstupovat do politiky, ale jsme svědky ničivých důsledků politických rozhodnutí a nemůžeme jen tak stát a přihlížet. Vlády zemí EU musí vyvinout společné úsilí a reformovat nefunkční azylový systém.

Podle mezinárodního uprchlického práva má každý právo žádat o azyl. Státy se dohodly na tom, že není trestný čin vstoupit do jiné země při cestě za bezpečím. Lidé by při tom neměli riskovat život. Musí existovat bezpečné a legální cesty, jak se mohou dostat do bezpečí, jako jsou například programy na evakuaci, přesídlení, sloučení rodin, vydávání humanitárních víz, zrušení vízových omezení a vydávání povolení k práci nebo studiu. Každý má právo na lidské zacházení bez ohledu na to, proč uprchl ze své vlasti a jestli má nárok zůstat v Evropě.