Chybí všechno, dokonce i myšlenka na budoucnost

Krvavé boje v Pásmu Gazy pokračují, a proto naše týmy v Rafáhu a ve středu území pozorují celou škálu psychických problémů u dětí i dospělých. Od začátku roku jsme zde lidem poskytli více než 8 800 sezení psychosociální podpory. Léčba psychických traumat v Gaze ale není možná, dokud nebude uzavřeno příměří.

Davide Musardo, náš psycholog, nedávno opustil Pásmo Gazy, kde pomáhal lidem řešit různé příznaky duševních potíží, s nimiž se potýkají, zatímco žijí v hrozných podmínkách uprostřed neustálého bombardování. Ve svém článku se zamýšlí nad drásavými vzpomínkami lidí, kteří prožívají nepopsatelné.

Při některých sezeních jsme museli křičet, abychom překonali zvuk dronů a bomb a bylo nás slyšet. Když se venku nebojovalo, byl v pozadí slyšet pláč dětí v nemocnici. Dětí zmrzačených, s popáleninami nebo bez rodičů. Dětí, které měly záchvaty paniky, protože fyzická bolest vyvolává psychické rány, když vám připomene bombu, která navždy změnila váš život. Klidnější děti kreslily drony a vojenská letadla. Válka je v nemocnici všude; pach krve je nesnesitelný. To je obraz, který jsem si přivezl z Pásma Gazy.

Nikdy jsem nezažil nic podobného tomu, co jsem viděl v Pásmu Gazy. Některé rysy jsou společné všem pacientům, které jsem tam viděl. Tmavá, téměř spálená kůže, protože jsou celý den vystaveni slunci. Úbytek na váze, protože jídla je málo. Jejich vlasy jsou bílé ze stresu z měsíců války. A všichni mají tváře bez výrazu. Tváře, které vypovídají o ztrátě, smutku a depresi. Lidé, kteří přišli o všechno.

„Chybí mi maličkosti. Obrázky mé matky, která zemřela před lety, šálek, ze kterého jsem pila kávu. Víc než zničený domov mi chybí moje rutina,” řekla mi jedna pacientka.

„Už měsíce jsem neměl sklenici čerstvé vody. Co je to za život? ” zeptal se mě jiný pacient.

Jako lidské bytosti máme sklon mluvit o bolesti a utrpení, kterému čelíme. Jak ale vyprávět o zármutku někomu, kdo prožívá totéž co vy? Proto je jednou z našich priorit nabídnout bezpečný prostor k naslouchání pacientům a palestinským lékařům a sestrám, kteří pracují nepřetržitě již více než osm měsíců.

U nás v Itálii mažeme z telefonů rozmazané fotografie nebo zbytečné záběry. V Pásmu Gazy lidé mažou fotografie rodinných příslušníků, kteří zemřeli při bombardování. Domnívají se, že když je už neuvidí, zmírní to jejich utrpení.

Viděl jsem lidi, kteří se zhroutili, když dostali zprávu o dalším příkazu k evakuaci. Někteří změnili místo až dvanáctkrát za osm měsíců. „Už se se svým stanem nepohnu, to už můžu rovnou umřít,” slyšel jsem je říkat.

V Gaze člověk přežije, ale je neustále vystaven traumatu. Chybí všechno, dokonce i představa budoucnosti. Pro lidi není největším utrpením dnešek – bomby, boje a truchlení – ale následky. Důvěra v mír a obnovu je malá, zatímco děti, které jsem viděl v nemocnici, vykazovaly jasné známky regrese.

Přestože jsem Gazu opustil, jako bych tam stále byl. Stále slyším křik popálených dětí. Potřebujeme okamžité a trvalé příměří, bez něj bude vyléčení hlubokých psychických ran nemožné.